Vůbec mi nejde o to kritizovat výrazivo, které hlasatelé Českého rozhlasu a České televize (a jejich hosté) používají, ale nedá mi to nevzpomenout na jeden klasický socialistický trest: „10 % na 3 měsíce“. Tedy deset procent z platu na tři kalendářní měsíce. A i když to možná bylo třicet procent z platu v každém případě šlo o hezkou věcičku, která by se dnes hodila nejen ve veřejnoprávních médiích. 

Na druhou stranu nejde ani o prznění jazyka českého,  jazyk musí být živý, aby nezemřel, jde spíše o pohodlné používání toho, co slyší kolem sebe a vůbec se nezamyslí nad tím, že by to používat neměli. 

Pokud je to ovšem takto…

Pokud je to jinak, je to o třídu závažnější, ale to snad ani být nemůže. Ne, ve veřejnoprávním prostoru, kde by mělo být – alespoň v míře rozumné – o jazyk skutečně dbáno. 

Nejvíce mě ale na takovýchto jazykových „perlách“, kterých je poslední dobou spousta, štve to, že hlasatelé jsou placeni i za to, co a jak vypustí z úst. A dnes spíše než češtinu můžeme slyšet ona podivná slůvka typu  „dížej“ či dokonce  „dížejs“, „sem nabrífovaná“ nebo také opravdovou perlu – „lídr“, či „lídryně“ – jako v poslední volební kampani. V každém případě vždy jde o parádní ukázky ze zvukomalebného jazyka česko-anglického, který se hodí tak akorát do hospody, nebo k politikům.

U nich jsme ale zvyklí na ledacos.

– říjen 2013