Tzv. „nositelná“ zařízení jsou obyčejný novotvar pro starou věcičku. Něco si připneme páskem na ruku (dámy třeba i na kotník), hodíme kolem krku nebo šoupneme na prst. Nebo si – na zcela jiný způsob – navěsíme po těle senzory. „Nositelná“ zařízení nás obkličují a „nositelná“ zařízení nás nejspíše i zničí. Tedy doufám, že nikoli, pokud to bude v míře rozumné a budou vydávat energie tak nějak pod prahem, aby neovlivnily typicky kardiostimulátor a činnost mozkovou.
A proč se zmiňuji o „nositelných“ zařízení v souvislosti s telefonováním? Protože sem to evidentně všechno směřuje. Zapomeňme ale na jednoduchost typu mobilní telefon v prstenu, nebo v hodinkách. To už tu skoro je. Podívejme se do budoucnosti trochu dále. A pokud to uděláme – a máme dostatek představivosti – uvidíme, že je to o dvou věcech: o napájení a o hlasovém ovládání v češtině. A možná ještě o systému vyzařování a přijímání signálu i když to asi problém nebude, protože vlny na všech frekvencích jsou součástí prostředí ve kterém žijeme.
Problém to ale bude i kulturní, protože i když se možnost okamžité komunikace stala naprosto nedílnou součástí našeho života, sama kultura telefonování hodně pokulhává. Telefon bereme všude sebou, aniž bychom přemýšleli nad tím, že to vlastně není jen telefon. Že to je výkonný počítač, čtečka knih, audio a video přehrávač, výukový a zábavní prostředek, vstup na síť sítí a – mimo jiné – pro mnohé také náhrada fotoaparátu a navigace. Mobil je kalkulačka, mobil je šperk, mobil je platební prostředek, mobil je prostě všechno o čem jsme kdy snili a co jsme si dovedli, nebo také nedovedli představit.
Díky EU sice u něj máme jednotné napájení (až na výjimku zvanou „seniorská Emporia“), ale to neznamená, že bychom ho museli napájet méně. Naopak! Více funkcí, více využívání a více dobíjení. Akumulátory tak určují náš denní rytmus a akumulátory jsou také limitujícím bodem kolem kterého se vše točí. A vývoj na tomto poli jakoby ustrnul. Kdeže jsou slibované plynové, nebo tekuté energetické články. Kdeže jsou slibované „lidské baterie“, tedy napájení přímo od nás. Kdeže jsou jakékoli akumulátory, které by dokázaly chytrý mobil pohánět alespoň týden při intenzivním využití pomalu dvacet hodin denně? Kdeže jsou?
Nikde!
A co hůře – už se pomalu nepředvádějí ani na výstavách.
A budoucnost telefonování? Pokud abstrahujeme od výše uvedeného, pak v nejbližší době především v čemkoli jiném, než v telefonu tradičních tvarů. Bude tak zabudován do náhrdelníku, hodinek, prstenu či náramku, v delším horizontu to pak nejspíše bude součást nás samých. Prostě a jednoduše naší součástí bude nejen mobil, ale tím pádem také počítač se vším všudy i když bude muset mít nějaký virtuální displej, který by nám zobrazil, vše potřebné. Pokud se ptáte, jestli v to věřím, pak odpovím „ano“. Ano, opravdu věřím, že vývoj půjde touto cestou. Ta další – třeba jakési telepatické napojení – je v této době za hranicemi a ani vývoj tomu příliš nenasvědčuje.
– srpen-prosinec 2014
P. S. V mobilních telefonech se pohybuji od jejich vzniku. Tedy od doby, kdy k nám dorazily. Na počátku devadesátých let jsem tahal čtyř kilový „mobilní kufřík“ za šedesát tisíc, později výrazně menší záležitosti od Nokie a v USA jsem zkoušel úchvatný Bosch pracující na 1 900 MHz, který pak využíval můj otec a v zimě ho ztratil v lese a na jaře opět našel… (to opravdu není bajka!).
