Chvíle radosti nad olympijskými trofejemi je úchvatná, ale ještě úchvatnější je, že ji prožívá velká část národa, včetně těch, kteří zrovna ke sportu moc netíhnou.
Takovéto chvíle jsou pro národ ty nejlepší. Utužují ho, dávají mu ten správný pocit hrdosti a i u malého národa jako je ten náš mohou budit oprávněný pocit velikosti.
Bohužel pak přijde pád a běžná česká realita a jsme zpátky na zemi.
A hodně rychle!
Nejde ale jen o zničenou politiku (a nedůvěryhodné politiky), jde především o to, že jsme se nevypořádali s vlastní minulostí, což začíná dějinami, které máme pokroucené a dokonce je pokrouceně i vyučujeme, a končí představou naší budoucnosti, která je v podstatě nulová, protože pobíháme od Šumavy k Tatrám, teď už asi jen někam k Moravě.
A aby toho nebylo málo, někteří se stále ještě topí v řečech o Slovanech, kterých je u nás pár, protože představujeme typický středoevropský mix, tedy něco à la český voříšek.
Není ale za co se stydět! Podívejte se co onen, tentokráte ovšem nejen evropský mix, dokázal na druhé straně Atlantiku!
U nás to však bude o hodně složitější. Kde začít, je ale nad slunce jasnější!
Potřebovali bychom najít Wogastisburg.
Mimochodem ten je i na Wikipedii, ale kolik dětí se o něm, a o knížeti Sámovi, nejspíše pravém zakladateli české státnosti, vlastně učí?
Pokud tedy existoval…
Jak říkám: Potřebovali bychom najít Wogastisburg!
– 2014
